Výcvik na Slezské Hartě se změnil v ostrý zásah

 Dne 26. 1. 2010 se nám konečně daří realizovat dlouho plánovaný výcvik, zaměřený na seznámení se s novým materiálem a vybavením pro záchranu tonoucích osob. Jedná se o suchý povodňový oblek Agama, plovoucí "most" Airtrack a malý záchranářský člun neboli "sáně". Vše je součástí tzv. povodňového kontejneru, který lze na nosiči kontejnerů Tatra pohotově převážet na místa jednotlivých událostí.

   V kabině panuje příjemná atmosféra, i když kilometry kvůli souvislé vrstvě ledu na silnici, ubíhají jen velice pomalu. V tuto chvíli ještě všichni máme pocit, že známe přesně náš program na několik následujících hodin výcviku, jelikož výcviky jsou o hasičů plánovány s velkým předstihem a jednoznačným harmonogramem. Kolega Lojza, co by nejzkušenější vodák a potápěč, nás nejdříve metodicky seznamuje se správným použitím nové výbavy a prozrazuje lecjaký užitečný fígl, kterému ho naučila mnohaletá praxe. Postupně se všichni navlékáme do suchých obleků a následuje nafouknutí "lávky" a "vodních saní".

   Rozdělujeme si úkoly a současně se rozhodujeme pro vytvoření cvičného vodního oka v ledu. Po několika našich poskocích led konečně povoluje a my pak střídavě procvičujeme vylézání na led za použití cepínu i bez, plavání v suchých oblecích (výrazně se liší od běžného plavání) a nakonec i práci se záchrannými saněmi. Jejich použití je velmi vhodné právě pro takové situace, kdy se někdo proboří na ledě nebo uvízne v nějaké té jímce, odkalovací nádrži atd. Přibližně po hodině je však náš výcvik nečekaně přerušen...

   V tomto okamžiku totiž nečekaně dochází ke změně výcviku v zásah. Lidé s dalekohledy, kterých jsme si všimli hned po našem příjezdu, jsou totiž ornitologové a birdwatcheři, kteří na Slezskou Hartu přišli obdivovat vzácného opeřence. Jsou tu milovníci ptactva z Olomouce, z Ostravy a ze Zlína. Rovněž se dozvídáme, že oním vzácným ptákem je mladá potáplice lední (pozn.: potáplice lední je u nás extrémně vzácným zimním hostem). Ornitologové vyslovují domněnku, že onen velmi vzácný pták bude mít nejspíše dnešní mrazivou noc problémy s přežitím. Naše mladá potáplice si podle slov ornitologů nejspíše nedokáže pomoci sama. Pro rozlet totiž potřebuje přibližně 15 metrů volné hladiny.

   Od této chvíle jde o ostrý zásah. Současně je to jedinečná příležitost vyzkoušet veškerý materiál při reálné záchranné akci. Možná se vám bude zdát slovo "záchrana" v případě jednoho ptáka trošku nadsazené, ale je nutno si uvědomit, že hasiči, byť je v civilu ornitologie třeba i nezajímá, při nástupu do služby slibují formou přísahy, že budou dělat maximum pro záchranu lidí na prvním místě a zvířat hned na místě druhém. Domlouváme se s přítomnými na co nejvhodnějším postupu záchrany. Vytváříme provizorní síť z dostupného materiálu a vydáváme se k vodnímu oku. Zanořujeme naši síť do vody a čekáme na první příležitost. Potáplice však reaguje zcela bleskově a naše síť s hustými oky, vyrobená z nasákavého materiálu, je ve srovnání s tímto rychlým pohybem doslova nemotorná. Stahujeme se zpět, aby pták nabral dech a my se poradili na dalším postupu.

   Padají nejrůznější návrhy a nakonec se shodujeme na posledním pokusu, po kterém by následovalo případné rozšíření stávajícího otvoru. V jednom okamžiku už se těsně míjí s naší sítí. Je však opravdu velmi rychlá. Necháváme potáplici delší dobu odpočinout a v mezích možností uklidnit. Co teď? Čas přímo letí a my se budeme muset vrátit na základnu. Rozhodujeme se tedy alespoň pro ono rozšíření vodního oka. Práce jde velice ztěžka. Led je příliš hrubý. Po hodině intenzívní práce se rozhodujeme pro návrat na stanici. Je nutno si odpočinout, najíst se, a uvážit další postup. Loučíme se s přítomnými...

   Na stanici dáváme sušit materiál a doplňujeme energii. Probíhají další telefonické konzultace a nakonec se rozhodujeme pro návrat na přehradu, tentokráte v menším počtu. Cílem je vytvoření patnáctimetrové rozletové plochy. Našim nekompromisním protivníkem je však nyní čas. Do západu slunce zbývají pouhé dvě hodiny. Po dojezdu na místo už nejde o žádnou výcvikovou metodiku. Za patnáct minut kráčíme po ledě komplet vybaveni a vystrojeni, a míříme dlouhými kroky k vodnímu oku. Potáplice je stále na místě. Vše jde dobře až do chvíle, kdy nám zamrzá pila. Je přibližně deset pod nulou, takže se není co divit. Na konec se daří pilu rozjet a daří se rovněž vytvořit dva souběžné řezy v délce asi dvaceti metrů a o šířce zhruba tří metrů. Pila opět, tentokrát však už nadobro, zamrzá.

   Nevzdáváme se. Pokračujeme v práci s malou sekerkou. Jde to pomalu, přesto jeden kus ulomeného ledu za druhým mizí pod ledem, aby potáplici při rozletu nepřekážel. Mnohokrát jsme museli do vody a opět z vody, abychom velké kusy ledu mohli odklidit. Dráha je však nakonec volná. Přesto tušíme, že potáplice už dnes neodletí. Je totiž šero a poměrně hustá mlha, počasí, ve kterém by žádný tažný pták nevyrazil na cestu s pochybným výsledkem. Velice rychle proto balíme a odcházíme.

   Druhý den ráno, hned po čtyřiadvacetihodinové směně, vyrážím s kamarádem průzkum k potáplici. Na místě ji však už nenalézáme. Jen čerstvě zamrzlé oko s tenkým ledem naznačuje, že zde mohlo být ještě před pár hodinami něco živého. Je dvacet pod nulou, přesto se každý vydáváme opačným směrem, abychom prozkoumali asi čtyřkilometrový úsek přehrady. Potáplice nikde. Odcházíme s nadějí, že ji snad někdo spatří živou a zdravou na nějaké jiné otevřené hladině.

Závěrem chci tlumočit poděkování všem kolegům hasičům, kteří vstoupili do akce velmi obětavě, a to nejen ze strany hasičské veřejnosti, ale i ze strany velmi početné veřejnosti ornitologické.

Foto: David Frnka a Štěpán Mikulka

Text: Štěpán Mikulka